Fossavatnsgangan 2016

06.05.2016 23:41

P řátelé,

Fossavatnsgangan údajně v překladu znamená krátký a snadný! Inu, nevím, i po objevení teorie relativity považuji tento závěr za neadekvátní tomu, co jsem na Islandu v rámci tohoto závodu zažil. Výstižnější by dle mého soudu bylo: „helvíti af norðri“ tedy Peklo severu!

Den před startem jsme ještě plni optimismu, testujeme mázu a funguje výborně VR 65 SWIX, a to jak dole v nadmořské výšce 288 m.n.m., tak i v nadmořské výšce kolem 500 m.n.m.

V sobotu ráno 30. 4. 2016 jedeme skibusem na stadion v Seljalansdalur, autobus však v půli kopce vypovídá službu a my musíme na start dojít pěšky. Tato malá potíž však nikterak nekalí naše nadšení a ve skupině podobně postižených závodníků se vydáváme vstříc našim budoucím zážitkům. Na samotném stadionu nás však čeká nemilé překvapení. Během noci se změnily podmínky a nyní již na tratích na stadionu neleží nový prachový sníh, Ale sníh transformovaný a přemrzlý a stopy jsou skleněné. Tuhé vosky se vůbec nechytají!

Je hodina do startu a začíná narůstat nervozita, co s tím? Jsme v nadmořské výšce 288 m.n.m. dole je firn, skleněná stopa, sněží -1°C, vítr se pohybuje mezi 6-10 m/s. V nárazech je vítr až 28 m/s. Jinde by asi závod byl ohrožen, zde nás paní moderátorka ujišťuje, že se má vítr zklidňovat, věříme jí! Víme, že nahoře je prašan a teplota kolem -4°C. Co s tím? Máme risknout VR 50 a 55 nebo 65, když se dole vůbec nechytají a nahorů je to dlouhé čtyři kilometry 7 – 12% stoupání? To nevysoupažím ani nevyšlapu stromečkem, to by mne ostatní umlátili čepicemi a hůlkami. Navíc mám stříďák tak rád, tak co s tím? Nervozita narůstá, čas se krátí. Nakonec se rozhoduji namazat sobě i Kamči klistr od RODE Multigrade! Zdá se, že jsem s touto volbou jediný, což mne moc neuklidňuje. Ještě vrstvu klistru překrývám tuhým RODE YELLOW +1 - + 4 °C, který je skutečným lepidlem a jsem v šoku, jakou vrstvu mám najednou na stoupací komoře. Zoufale korkuju a korkuju, ale vrstva se netenčí, naopak se zdá, že ubývá korku!

Na startu se zoufale smažím udržet nohy v pohybu, aby se mi ta bílá nadílka tolik nelepila na mé ski.  Marně! Zoufalství střídá téměř hysterické návaly smíchu. Start, běžím na běžkách, trhám vrstvy sněhu, za mnou zůstávají znatelné stopy, vrstvy sněhu se balí na stoupací komoru a já se je snažím zoufale skopnout. Dík tomu, že konečně vbíháme do stopy, která je projetá vláčkem závodníku, se mi to konečně daří a já si konečně užívám i skluzu. Projeta je však jediná stopa a v ní jedou všichni.   Vyhlížím strmé stoupání a jsem plný očekávání, jak se budou lyže ve stoupání chovat. Nesměle nasazuji ke stříďáku a zjišťuji, že lyže perfektně drží, paráda! Držím se v čelní skupině, užívám si skluz i odraz a říkám si, že by kolega přede mnou mohl prodloužit skluz. Trochu mu klepu o patky, ale netroufám si jej předbíhat, protože všude mimo uklouzanou stopu jsou ty zrádné vločky, které se sypou ve velkém počtu a ztěžují pohyb vpřed. Idylka končí v okamžiku, kdy dosahuji cca na čtyř a půltém kilometru horizontu stoupání. Lyže se zastavují i ve stopě, sníh vytvořil bakule, sundávám běžky a snažím se seškrábnout hůlkou sněhové bačkory, které hrozí, že mi způsobí zlomeninu či podvrtnutí kotníku. Míjí mne davy závodníků včetně mých kamarádů Toma Teleckého, Pavla Mádra a Martina Maňase.

Pavel ke mně prohodí: „Pojď, to skopneš!“. Vím jistě, že to neskopnu! Pavlíku, mám po závodě! Snažím se nepodlehnout trudomyslnosti a vzpomínám na to, co se píše v bedekru LONELY PLANET o počasí na Islandu: „Zdá se Ti, že je počasí špatné? Počkej minutu a bude ještě horší!“. Ujišťování paní moderátorky, která se nás snažila přesvědčit, že se počasí má zlepšovat, sněžení ustávat a vítr zklidňovat se zdá být liché. Vítr, jak se mi zdá, neustále sílí.

Po nasazení běžek se snažím opět zapojit do závodu. Cup, cup, hop a skok, smek a málem hážu záda! Zoufale máchám rukama a ohrožuji svými holemi své nebohé soupeře. Bleskne mi hlavou, že mé pohybové kreace, hodné tanečníka breakdance snad překvapily stejně jako mne i nedaleko stojícího fotografa. Kluky už nikde před sebou nevidím a já po několika pokusech o skluz, které se míjí účinkem, rezignuji na své závodní ambice v závodě. Moji trudomyslnost prohlubují zástupy závodníků, kteří mne předcházejí, na rozdíl ode mne se mohou i sklouznout!

Co teď, nemám škrabku, nemám vosky, zbývá jen nezdolná vůle a já si říkám, že to přece nevzdám! Nikdy jsem nic nevzdal, tak s tím přeci nebudu začínat tak daleko od domova. Kdy se sem zase podívám? Moje ambice se smrskla na to, abych dokončil závod v limitu tak, abych získal alespoň razítko do worldloppet pasu. Když se na sedmém kilometru letmo podívám na svůj sporttestr zjišťuji, že i tento cíl získává povážlivé trhliny. Na sedmém kilometru jsem totiž v tragickém čase 47 minut! Takovýto rychlostní průměr jsem měl naposledy na své první jizerské!

Snažím se srovnat, uvolnit se a vytrvale držím stopu, ve které jediné mohu trochu jet a lyže ač nejedou tak udržuji v pohybu vpřed. Soupeři za mnou se dožadují, abych šel mimo stopu a pustil je před sebe, dělám, že neslyším, pak že nerozumím. Vím, že jak opustím stopu, tak jsem v pr…. . I přes to musím pravidelně zastavit, už lyže nesundávám a snažím se bakule sundat dřením lyže o lyži, což odnáší jednak moje aktuální pozice v závodě, ale i samolepka, na níž je ztvárněn Ludvík Bavorský a mám ji jako upomínku na Koenig Ludwig Lauf. Co se dá dělat, snaha o přežití má jednoznačně přednost před sentimentem!

Na devátém kilometru je první občerstvovačka a já překvapivě zjišťuji, že mám před sebou v malých rozestupech všechny své tři kamarády, kteří jsou mi hlavními rivaly v tomto závodě. První je aktuálně Pavel Mádr, kousek před Marťou Maňasem a Tomem Teleckým. Tato skutečnost mne značně povzbudí, neboť zjišťuji, že na tom nejsem s mázou špatně jenom já, ale s obdobnými problémy se pasují i moji kamarád, ale nejen oni. Stále častěji jsem svědkem toho, že i ostatní sundávájí své ski a zoufale se snaží sundat vzniklé bakule.

Po pár minutách předjíždím Toma a snažím se jet soupaží co to dá, neboť zjišťuji, že když držím běžky ve skluzu, tak se jet dá. Nesmím přecházet do stříďáku, to je pak konec i ve stopě! Chytám druhý dech a po chvíli dojíždím i Marťu Maňase, jedeme spolu, kousek před námi je Pavel Mádr. Mezi námi jsou však další konkurenti. Dojíždíme závodníka s číslem 76, který jede pěkně, ale o poznání pomaleji než Pavel a ne a ne nám uhnout! Chápu ho, asi je na tom stejně jako já před chvílí. Marťa Maňas to za chvíli nevydrží a hnán svým nezdolným závodním duchem v před se vrhá mimo stopu vstříc dobrodružství plnému bolesti, neboť stopa jede, ale mimo stopu čerstvý sníh brzdí pohyb v před. Marťa je během chvilky za svoji odvahu odměněn dostává se před borce s číslem 76 a já za ním zůstávám lapen a zoufale sleduji, jak mi Pavel s Martinem mizí v dáli. Ve skutečnosti to ale není tak, že by za to mohl muž s číslem 76, ne! Začíná se u mne projevovat únava z mé snahy o běh soupažný, kdy jsem se snažil docvaknout Pavla s Martinem. Tuto únavu prohlubuji, když se v dalším mírném sjezdu snažím dostat před číslo 76, po několik desítek sekund trvajícím marném souboji, kdy 76ka jela ve stopě a já si razil cestu čerstvým prašanem lepícím se na moji stoupací komoru, vyčerpán vypětím se vracím do stopy a zoufale sleduji, jak se mi číslo 76 vzdaluje.

V tomto okamžiku si říkám, že Pavla z Marťou už uvidím až v cíli!

Srovnávám se mentálně s touto skutečností a opět si říkám, že hlavní je závod dokončit.

Bojuju, čistím, soupažím, bojuju … .

Můj pohyb v závodě lze nejlépe přirovnat k indiánskému sopažnému běhu dvoudobému.

Ve stoupáních jsem konfrontován s tím, že mne do kopce předcházejí závodníci se šupinkami, které nezaměnitelně vrní.

Při průjezdu do druhého 25 km kola cítím, jak mně začínají chytat křeče do tricepsů. Poprvé si dávám gel.  Důkladně občerstvuji a snažím se vyvézt za pěknou sedinkou islandské závodnice s číslem 231. Na chvíli mne její pěkná sedinka upoutá natolik, že zapomenu na svá trápení a držím se za ní jako klíště. Na soupaž se jí držím několik kilometrů, ač profil opět stoupá, po chvíli však již únava vítězí nad mým odhodláním a příjemnými vjemy a já jsem nucen přejít do stříďáku, což nezadržitelně vede k tvorbě bakulí.

Opět zastavuji a odírám lyži o lyži. Tento postup vytrvale opakuji, opakovaně předjíždím soupeře na soupaž, aby mne oni pak obyčejnou chůzí na lyžích předešli. Opět trénuji svoji vůli. Usilovným šoupáním a stíráním bakulí z lyží dociluji toho, že lyže začínají postrádat mazání a stoupací komora je stále čistší a čistší. Na kótě 9 km do cíle zjišťuji, že jsem zapomněl na 2 km dlouhé stoupání. Běžky poprvé v závodě nelepí a já musím vyhledávat místa s čerstvým sněhem a měkké kraje, abych byl schopen alespoň stromečkem vyjít tento strmý kopec.

Vítr a sněžení sílí, číslo mám odfouknuté na straně, stopa není vidět, snažím se ve sjezdech hledat nohama stopu a mířím k cíli.

Najednou přede mnou z mlhy vystupuje povědomá postava. Ne, to nemůže být Pavel, ten má přeci žlutou bundu. Postava přede mnou je oděna v modrém anoraku. Ale ten pohyb a postava jsou mi povědomé. Je to Pavel! Ve sjezdu využívám svých dovedností a kinetické energie a Pavla předjíždím, ještě krátký pohled, je to dobré není za mnou v kontaktu. V cílové rovince, která je mírně do kopce přejíždím ještě dva soupeře a nakonec končím tento brutální závod na 126. místě celkově v čase 4:42:12! Mám štěstí, Marťa Maňas (4:27:09) už se stihl převléknout a jako správný kamarád stojí v cíli s foťákem a dokumentuje můj dojezd do cíle.

Vítěz skutečně může být jen jeden! Marťo ještě jednou gratuluji a děkuji za krásné fotky!

Nicméně, tento závod ukázal, že vítězi byli všichni, kdo se i přes nepřízeň počasí odvážili pasovat se s islandskými živli a se sebou samými. Jste pro mne všichni vítězi a borci!  

Tolik nefalšované radosti v cíli jsem už dlouho neviděl!

Těším se na Vás někde příště!

BORCŮM zdar!

Martin

www.borcizdar.cz/fotogalerie/#justyna-n-jpg

Telegraficky: Do závodu na 50 km odstartovalo 468 závodníků, do cíle dojelo 362 závodníků. Jely se dva okruhy o délce 25 km (kvůli počasí). Vyhrál Marcus OTTOSSON z týmu Lager 157 v čase 2:24:29 (špička jela na hladko). Justyna KOWALCZYK skončila celkově 4. a samozřejmě 1. absolutně mezi ženami v čase 2:40:41. Z české družiny dojel nejlépe Marťa Maňas na 101. místě v čase 4:27:09, na 126. místě jsem "došel" já Martin Holánek v čase 4:42:12, hned za mnou 127. Pavel Mádr v čase 4:43:18, 187. dokončil Tomas Telecky v čase 5:11:27, 222. dokončila závod jako nejlepší česká žena Kamča Krausová v čase 5:27:25, 225. skončil Marek Sedlák v čase 5:28:22, 246. skončil Jarda Mádr v čase 5:39:49 a 287. skončil Peťa Šebela v čase 5:54:50.

V cíli se pak fotilo, kdy došlo i na focení nejlepších! Nejlepší Čech Martin Maňas se vyfotil s nejlepší ženou Justynou Kowalczyk.

Ty medaile z tohoto závodu byly opravdu těžce vydřené 

 

Kontakt

BORCI zdar! Kopečná 14, 602 00 Brno +420 602 561 123
+420 776 185 324
holanek.akholub@centrum.cz; hlavac.akholub@centrum.cz